Zatímco interiér bývalého děkanátu Lékařské fakulty OU se pomalu mění na cvičnou nemocnici, ani v kompatibilním projektu zaměřeném na zavedení nových simulačních metod výuky nezahálíme. Lékařská fakulta má pro simulační výuku reakreditovány již čtyři studijní programy a nejen pro ně vytváří odborní pracovníci výukové scénáře. Jedním z těchto programů je i bakalářský studijní program pediatrické ošetřovatelství v prezenční a v kombinované formě. Jeho garantem je doc. PhDr. Lucie Sikorová, Ph.D., která nyní s týmem kolegyň Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence dokončila poslední z celkem 63 výukových scénářů. Ty jsou vodítkem pro lektora, jak má simulační výuka probíhat, ale také důležitým podkladem pro biomedicínské techniky, kteří připravují veškeré zázemí v odborných učebnách.
Na zajímavé postřehy či úskalí, se kterými se musela spolu se svými kolegy při vytváření scénářů vypořádat, jsme se proto zeptali přímo paní docentky Sikorové.
Simulačních scénářů máte pro pediatrické ošetřovatelství připraven úctyhodný počet. V čem byla jejich tvorba specifická?
Pediatrické ošetřovatelství je zaměřeno na dětskou populaci, která zahrnuje velmi různorodou kategorii jedinců. Od novorozence po téměř dospělého jedince. Primárně jsme chtěli připravit scénáře vztahující se k onemocněním a situacím obvyklým v určitém věku dětí. Vzhledem k dostupnosti modelů jsme však museli scénáře směřovat například do věkového období novorozence, kojence, pětiletého dítěte nebo využít model dospělého pro ty právě dospívající. Adekvátně musely být upraveny také všechny požadované parametry modelů (např. fyziologické funkce), aby odpovídaly reálné situaci a věku dítěte. Zohledněny byly také lokální standardy, jež konkretizují například postupy ošetřovatelské péče či použití pomůcek u některých výkonů. Současně bylo nutné pokrýt učivo daných předmětů, zahrnující všechny věkové kategorie dítěte. Proto byla na počátku nutná opravdu důkladná analýza témat zařazených v sylabech, následně volba konkrétních témat, která vyžadují praktický nácvik manipulace s dítětem a pomůckami v souvislosti s plánovanými modely a přístrojovým vybavením.
Simulace by studentům měly umožnit procvičit si bez obav různé postupy. A to i v kontextu měnícího se stavu pacienta, nebo je naučit pohotově reagovat na náhle vzniklé skutečnosti. Kde jste čerpali inspiraci, aby se výuka co nejvíce přiblížila práci se skutečnými malými pacienty?
Záměrem našeho týmu bylo připravit takové podklady pro scénáře, které by, kromě praktických dovedností a nových znalostí vedoucích k pochopení konkrétní situace, působily také na emoce či prožitky. A to z toho důvodu, že při prožitku zůstává zkušenost a hloubka vhledu do problematiky mnohem silnější než při rutinním popisu situace. Problematika se tak stane živou zkušeností studentů a skutečným pochopením mnohých souvislostí. Nikoliv jen deklarovanou znalostí. Zároveň nesmíme zapomínat na to, že dítě obvykle není přítomno ve zdravotnickém zařízení samo, ale s rodičem, proto bylo nutné některé scénáře doladit tak, aby informace o dítěti bylo možné získat z dokumentace předloženého scénáře. Velmi užitečná a hlavně nenahraditelná byla spolupráce s odborníky z Fakultní Nemocnice Ostrava, kteří byli zdrojem inspirace díky skutečným příběhům z praxe.
Realističnost situace dokresluje zejména její detailní popis, za jakých okolností došlo k prezentovanému stavu, co se stalo před příjezdem do zdravotnického zařízení, jak se dosud onemocnění vyvíjelo apod., Respektive zasazením konkrétní situace do širšího rámce (příběhu). Předpokládáme možnou budoucí spolupráci také s dalšími studenty nelékařských a možná i lékařských profesí, kteří by se mohli v konkrétních okamžicích uplatnit a tím podpořit své dovednosti v rámci spolupracujícího týmu. Například při příjmu převzetí dítěte od záchranářů, přesunu dítěte k vyšetření na RTG pracoviště, převzetí pacienta z operačního sálu. Snahou tedy bylo připravit scénáře tak, aby vedly naše studentky pediatrického ošetřovatelství ke spolupráci s dalšími zdravotníky. Začlenili jsme i detaily, které nastávají v reálném životě. Je důležité, aby studentky uměly zvládnout také komunikační dovednosti s dítětem, například pláč před aplikací injekce. Řadu scénářů jsme navíc obohatili o záznamy EKG, rentgenové nebo tomografické snímky.
Je zřejmé, že příprava simulačních scénářů je komplexní činností, kterou je nutno podrobně promyslet. Co Vám při práci nejvíce pomohlo?
Chtěla bych uvést, že šlo o týmovou práci, bez které by se tvorba scénářů nezdařila. A za to bych chtěla celému týmu poděkovat, neboť všichni na scénářích pracovali velmi zodpovědně. Za neméně přínosnou považuji primárně nastavenou strukturu scénářů paní proděkankou Ivonou Závackou, která nám pomohla při jejich zpracování.